Proměna ošetřovatelské péče ve 21. století

Autorka: Bc. Barbora Černá

Školitelka: Mgr. Věra Olišarová Ph.D

V současné době právě probíhá po celém světě kampaň Nursing Now. A proto jsme na tuto skutečnost reagovali a zapojili se. Jako jeden z cílů tohoto projektu je představit veřejnosti práci sester, a zvýšit tak této profesi prestiž. V souvislosti s tím putovala po České republice výstava nazvaná „Jsem sestra.“ Tyto fotografie plné emocí pořídil světoznámý fotograf Jindřich Štreita. Garantem této vernisáže se stal Spolek vysokoškolsky vzdělaných sester v čele s prezidentkou Mgr. Janou Maňhalovou, Ph.D.

V kvalitativním výzkumu formou polostrukturovaných rozhovorů jsme došli k tomu, že proměna ošetřovatelské péče v současnosti je dána především vědecko-technickým vývojem. Když se nad tím zamyslíme, tak zjišťujeme, že vývoj, věda a technika se v ošetřovatelství odráží čím dál tím více, a díky tomu nám přináší spousty novinek. Ty se týkají nejen vzdělávání všeobecných sester, objevují se však také v pomůckách, které sestry používají, v uniformách, které na sobě nosí, ale také v pohledu veřejnosti na sestru. Lidé na toto překrásné povolání mnohdy nepohlíží tak, jak bychom si my sestry představovaly. Tato skutečnost vyplynula i z našeho výzkumného šetření. A to i přes to, že informanti ve většině případů povolání sestry označili za prestižní. Poukazovali také na nedostatek sester. Proto nás zajímal jejich názor a chtěli jsme vědět, jak současnou situaci řešit. Co udělat pro to, aby bylo více sester? Jak nalákat mladé lidi ke studiu? Jak získat profesi sestry zaslouženou prestiž? V odpovědích informantů se nejčastěji objevila odpověď: „mělo by se o práci sestry více mluvit.“ Proto jsme se rozhodli tímto výstupem práci sestry přiblížit, a to nejen veřejnosti, ale také možným uchazečům o studium tohoto oboru.

K realizaci nás inspirovala kniha Sestry vzpomínají autorek Rozsypalové Marie, Svobodové Hany a Zvoníčkové Marie z roku 2006. V části této publikace se nachází výpovědi sester. Čtenář se může tak během čtení dostat do zdravotnického prostředí a ponořit se do smyslu této profese. O něco podobného bychom se rádi pokusili i my. Navrhujeme Spolku vysokoškolsky vzdělaných sester v rámci projektu Nursing Now vydat publikaci či brožuru výpovědí sester 21. století. Sestry by se ve své výpovědi měly zamyslet nad tím, čím je ošetřovatelská péče současnosti jiná, čím je jejich povolání krásné, a taktéž čtenáři popsat všední den v sesterské uniformě.

Jako vzor níže zasíláme anonymní výpovědi tří sester, které se rozhodly dobrovolně přispět svými zkušenostmi a myšlenkami. Byla jim přidělena fiktivní jména.

Výpovědi sester (jsou přepsány autenticky bez jazykové úpravy)

Lucie

„Ve zdravotnictví pracuji přes 30 let. V nemocnici jsem začínala těsně po škole jako vykulená sestřička s čepečkem na hlavě, bílé zástěrce a spoustou ideálů. Ideály, čepeček a zástěrku odvál čas a mně zůstaly vzpomínky na prima kolektiv, kdy ještě holky držely při sobě, navzájem si pomáhaly a nikdo si nedokazoval, jak je lepší, než ti druzí. Neměly jsme žádné pomůcky – pleny, jednorázové rukavice, podložky, polohovačky, elektrické postele, monitory, jednorázové stříkačky, kanyly, infuzní pumpy – prostě nic z toho, co se v dnešním provozu považuje za samozřejmost. Stříkačky a jehly se denně sterilizovaly na klinice, všechno jsme si připravovaly samy na nočních, motaly tamponky, skládaly obvazový materiál, připravovaly rukavice ke sterilizaci. Když se objevila buničina nebo zázračný perlan – to byl svátek. Ve službě na denní byly dvě sestry, jedna sanitárka a staniční na 30 pacientů. A na noční musela 30 lidí zvládnout 1 sestra, a to i v případě příjmových služeb a bez ohledu na stav pacientů. 

Přesto bych tuto práci neměnila ani tehdy, a ani teď. Později jsem pracovala i na ambulanci a v domově pro seniory, ale po dlouhých letech jsem opět chtěla do nemocnice. To jsem již měla vystudované Bc. i Mgr., a tudíž jsem si docela věřila. Ale začátky byly i tak nelehké. Infuzní pumpy si dělaly, co chtěly, kanylky nechtěly spolupracovat, a ráno 20 odběrů po noční mi také dávalo zabrat. 

Ošetřovatelství 21. století? Spousta techniky, jednorázových pomůcek, důraz na odbornost, nelogičnost ve vzdělávání sester a stanovení kompetencí, ale také posílení postavení sester v týmu a vysoké nároky na odbornost. Sestra již není pouze ošetřovatelka, ale musí být i psycholog, umět komunikovat s rodinami nemocných, s pacienty samotnými, a současně být specialistou ve svém oboru. A v neposlední řadě pokud nemáte určitou fyzičku, naběhaný nějaký ten kilometr, tak ve službě vše hravě doženete - vzpírání, běhání a posilování je na standardním oddělení docela dost. Pokud toto sestra zvládne, pak se jí práce stane potěšením a troufám si tvrdit, že i celoživotním posláním.

A běžný den sestry? Budík mě vytáhl z postele po páté a téměř ještě ve snu vyrážím na denní. Při příchodu na oddělení pohledem ode dveří zjišťuji, co nového na oddělení. A hned se na mě vrhá noční směna, celá lačná předávání služby a hlavně toho, aby mohla co nejdříve domů doplnit spánkový deficit. Předávka je důkladná, všichni pacienti hezky jeden po druhém. Na službě jsme 2 všeobecné sestry, 2 praktické sestry, 3 sanitárky a jedna staniční. Takže, zdá se, docela husto. Ale hned po předávce fofrem na úpravy, a já s praktickou vyrážím na ranní léky, měření glykemií a tlaků. Následuje rychlá konzultace s lékařem, a vrhám se na infuze. Mezitím volají z ambulancí, a kdo je volný, odváží pacienty na výkony, po výkonech zase vozí zpět na oddělení. Blíží se 8:30 a lékaři se již sápou na teplotky a chtějí s nimi pracovat také. Tím nastává čas na krátkou svačinku. Tedy pokud zrovna neběžím někam s někým na vyšetření nebo nehvízdá jedna pumpa za druhou nebo se nedělají nějaké výkony přímo na oddělení. Nicméně téma dne je opět zákeřný virus a řeší se rozmístění pacientů a organizace práce. Blíží se jedenáctá hodina, za dopoledne jsem rozhodila spoustu infuzí, pomohla nakrmit několik pacientů, obrátila nespočet pacientů, odvezla a přivezla, změřila, zapsala, protože co je psáno, je i dáno… Konečně získávám teplotky opět zpět a můžu se s kolegyní vrhnout na polední léky, zkontrolovat, co nám lékaři poměnili, a nastává opět oběd, krmení, polohování, výkony, infuze, vizity. Na náš oběd dochází až o půl druhé. To už je jídlo hezky uleželé, vlažné, a tím odpadá i riziko popálení personálu. Ve dvě hodiny dorazila z banky krev na transfuzi, tak hezky všechno nachystat, zavolat lékaře. Takže polední pauza končí. Zase mi berou teplotky. Pak punkce ascitu, přepíchnutí několika kanyl, polohování, příjmy, odchody, změna ordinací… A také už je skoro 16 hodin, takže naředit antibiotika, rozdat, a také začít pracovat na dokumentaci. V 17 hodin opět léky, večeře, krmení, polohování, hygieny. Rychle dokončit administrativu, ať máme co večer předávat a není v tom chaos. A jejda, samozřejmě: je 18 hodin, ve dveřích příjem z Urgentu. Prostě klasika a kolotoč zase začíná.

Po 19. hodině je vše předáno a já se ploužím do šatny, pak najít auto (parkuji pokaždé jinde) a pak hurá domů. A zítra noční. No a tak je to pořád dokola s maličkými změnami, jako je například školení, exitus, agresivní pacient, v dobách bez viru soustava návštěv…někdy je služba klidnější, ale někdy není ani čas jít na WC.

Nicméně toto povolání jsem si zvolila v podstatě již v mateřské školce a neměnila bych ani za nic. Vždy jsem se snažila o „své“ pacienty starat co nejlépe, a nejvíce mě potěší upřímné poděkování a jejich úsměv na tváři.“

Veronika

„Můj den v práci je super, úžasný, ale někdy příšerný, že odjíždím domů se slzami v očích. Někdy je to nápor po psychické i fyzické stránce. Pracuji v třísměnným provozu, tudíž dělám noční a denní. Střídáme se v 6 hodin. Musím vstávat v půl 5, abych byla včas v práci, a to nemluvím o tom, že některé mé kolegyně vstávají ještě dřív, aby stihly dojet do práce. Vstávání je moje noční můra. Tak tedy před 6 hodinou si předáme s kolegyněmi službu, řekneme si, co je nového s našimi pacienty, co se dělo přes noc. Někdy si říkám, že by bylo dobré si udělat deníček, kde bychom si zapisovaly takové kuriozitky s pacienty. Ráno jdeme celá tlupa na ranní hygienu. Pracuji na interním oddělení, kde většina lidí není schopných si dojít do koupelny nebo na záchod, a to máme na každým pokoji samostatnou koupelnu (což jsme jediný na celém baráku, kdo má koupelnu na pokoji, a někdy zbytečně).

Když bych se měla zamyslet nad ošetřovatelstvím v dnešní době, tak jde hodně dopředu, jsou různý nový možnosti, to je fajn, ale už nikdo nevidí, že to padá na naši hlavu, a někdy nám ta technika i novinky práci ztěžují. Je toho hodně novýho, a ne všechny sestry jsou technicky zdatný. Taky jsou nároční pacienti, co hodně vyžadují. Ne vždy je čas na to jim poskytovat takovou míru péče, kterou vyžadují. Možná kdyby bylo více personálu, tak by se to dalo… Možná kdyby byl někdo jako já a pochopil až s časem, co vše tato práce obnáší a našel v ní to hezké.

V deváté třídě, když jsem si vybírala střední školu, jsem neměla ponětí, že něco takového existuje. Ani jsem netušila, že budu mít nakonec vysokou školu, která je teď po sestrách vyžadována. Netušila jsem ani, že budu muset mýt lidi na posteli, měnit jim pleny (plné pleny), převazovat ošklivé rány (někdy i s červy), čuchat smrady od bezdomovců, natož je umýt, přebrat jejich pokálený věci, čelit hnusným urážkám, když jsou lidi zmatený nebo se někomu něco nelíbí, co má jak dělat, nebo vidět umírání člověka nebo smrt. Když mám zrovna ten hrozný den v práci, kdy toho je hodně, říkám si, proč jsem sem chodila, proč jsem si nevybrala něco jiného, říkám si "maminko kdybys viděla, co dělám". Ale není vždy tak hrozný den, ale většinou ano. Všichni říkají, že je to poslání dělat s nemocnými. Žádný poslání to není. Je to jako každá jiná práce, jen jinak náročná. Ano, jsou i jiný oddělení, kde to není takhle náročné, kde dostanete i možná větší výplatu za méně práce, ale tam, kde jsem, se mi líbí, kolektiv máme úžasný, a při této práci je to potřeba. Největší dar je, když vám pacienti říkají milá slova, jak jste úžasná, krásná, neustále se na vás usmívají, děkují za pomoc, vidíte, že vám jsou vděční, že jste jim pomohli od té bolesti, od toho utrpení. Je super vidět progres nemoci, když k vám přivezou ve velmi špatném stavu pacienta a on domů odejde po svých, řekne vám, že vám moc děkuje, že jste úžasní a že nikdy na vás nezapomene, že se vám to vrátí na dětech. Vždy mám slzy v očích, protože si k nim najdu takový menší vztah.

Mám na starosti dva pokoje, kde na každém pokoji jsou 4 lidi. Přes noc mám na starosti celé oddělení s jednou sanitářkou, kde je 22 lidí, a udělat vše, co musím, je někdy nadlidské, že si poté přijdu jako superman, když odcházím ze směny.

Uděláme hygienu, rozdáme léky, infuze, změříme tlaky (ještě, že máme digitální tlakoměry, jinak bych je měřila přes hodinu, to dřív nebylo, a jsem ráda, nikdy mi měřit tím klasickým moc tlakometrem nešlo), uděláme převazy a čekáme na lékaře, až udělají vizity. Někdy jim to trvá dlouho, protože to jsou většinou lékařky po škole a čekají na vedoucí lékařku, až jim to zkontroluje. Lékaři to mají těžký, nemají tam ani pořádně od koho by se učili. Všichni ti starší, zkušenější lékaři jsou pryč a až se ti mladí zaučí, tak jdou pryč na ambulanci. A takhle tento proces se opakuje. To podle mě dřív nebylo, dřív byli myslím ti doktoři více na oddělení a neutíkali po zaškolení pryč. V čase oběda rozdáme obědy, to dělají sanitáři a my jim pomáháme krmit, pokud pacienti nejsou soběstačný. Mezitím jezdí různě na vyšetření. Někdy si říkáme, že až my budeme ve věku babičky, tak do nemocnice vůbec nevlezeme, protože nás nenechají umřít. Umřít je velmi smutná věc pro okolí, ale ani nevíte, jaká to musí být úleva pro toho člověka. Takže my ve 21. století je vyšetřujeme všude možně, až se stává to, že když přišli s nemocným srdíčkem, tak odejdou s nemocnými střevy. To je způsobené tím, jak dnes jsou různé zobrazovací metody, které dřív nebyly tak spolehlivé, a snad vše se dá vyšetřit a zjistit. Je jasné, že starý člověk nebude úplně zdravý. Někdy ty vyšetření jsou dobrá věc, ale musíme umět zvážit, zda to má cenu. V průběhu dne plníme ordinace lékařů – a že toho není málo. Dřív se sice lidi tak moc nevyšetřovali a umírali dřív, ale nyní mají brát tisíc prášků denně, jsou zdeptaný, že mají různé nemoci. Dřív se smrt brala úplně normálně, že nadešel čas, bez trpění a doma, ale nyní mi přijde, že je to něco strašného, konec v nemocnici. Možná by se měly více rozrůst mobilní hospice.

Za celou směnu se třeba ani nestihnu naobědvat, také se to pěkně odráží na mé postavě. Jíst pravidelně nelze, a to se snažím. O tom, že chodíme na tři denní za sebou, ani nemluvím. Dvanáct hodin na nohou je vážně záhul. Nechápu, jak mé starší kolegyně vypráví, když začínaly v nemocnici, tak si tam stihly vyprat, upéct buchty, vylouskat ořechy. Bylo více personálu? Méně pacientů? Méně nemocí? Méně vyšetření? Nestojím za tím, abychom v práci seděli za kafíčkem a vyprávěli si, ale ráda bych byla, abychom se alespoň mohli najíst v pravidelný čas. Stejně si neumím představit, že bych dělala něco jiného, a svoji práci miluju.“

Katka

„Jmenuji se Katka a jsem všeobecná sestra. Na tomhle oddělení dělám již 7 let a práce mě i přes to, jaká je náročná, baví a naplňuje. Když porovnám ošetřovatelskou péči, kterou poskytujeme pacientům teď v roce 2020, myslím si, že šla hodně dopředu. Netvrdím, že dřív byla péče špatná, ale dnes je takových možností, po kterých můžeme na oddělení sáhnout. Což je super. Stačí se podívat na to, jakou máme dostupnost třeba pomůcek k polohování pacienta. Nebo kolik máme možností použít přípravků u hygieny. Jsou i zdvihače, které nám pomůžou nehybného pacienta přizvednout, a my tak pod ním můžeme vyměnit prádlo. Když sloužíme někdy třeba i ve dvou, tak tuto věc oceníme. Dřív jsme pacienty tahali na prostěradlech nebo podložkách, prostě je to pokrok a já jsem zvědavá, kam až se dostane. Pevně věřím, že se nějakých super novinek ještě dočkám.

Profese sestry je krásná, když jdu z náročné služby, často na ni nadávám, možná ji i proklínám, ale to je jenom chvilkové. Líbí se mi to, že můžu pomoc druhému. Líbí se mi, že třeba pacienta rozesměju, nebo mu pomůžu přetrpět hospitalizaci u nás.

Když bych vám měla popsat můj den, tak je to někdy síla. Vstávám v půl 5, abych na poslední chvíli překontrolovala svačiny v lednici. Pak vyrážím. V půl šestý jsem už u hlavní brány nemocnice a vytahuju čip, kterým nás zaměstnavatel kontroluje, spíš teda příchody, odchody. Někdy mě pozdraví pár lidí, co jdou taky do práce, a někdy ne. Když přijdu na oddělení, hned co otevřu dveře, cítím odér, který je charakteristický našemu oddělení. Převezmu si službu a jdu na pacienty. Mám na starosti tři pokoje, někdy to je i 8 pacientů. Postarám se se sanitárkami o hygienu, všechny omyjeme, když je potřeba, přebalíme. To je u nás potřeba na interně často. Převlečeme postele, usteleme. Připravíme pacienty k tomu, že bude snídaně. Jako sestra u nás snídani nedávám, ale už připravuju ordinace, co mám od doktorů. Většinou to jsou infuze, inzulíny, antibiotika. Vše si naložím na vozík, ve kterém jsou třeba i léky, a postupně pacienty obcházím. Ptám se jich na vše možné, poměřím si jejich tlaky, dostanou léky, nebo třeba právě tu infuzi a tak. Tohle mi zabere jak kdy, někdy ale i přes hodinu, protože ne vždy je funkční kanyla a ne vždy má pacient takový žíly, jaký jsme viděli v učebnici anatomie. Když přijdu pak na vyšetřovnu, většinou tam jsou už doktoři, a při rychlé vizitě obejdu pacienty s nimi znovu. U někoho třeba se ještě přidá něco, jako infuze nebo lék, tak se opět musím vracet na vyšetřovnu a zpátky. Naběhám se. Někdy naordinujou i různý vyšetření, třeba RTG nebo SONO, tak to je zase papírování. Když během dopoledne toto vše pomine, tak se vrhám na dokumentaci. Vždy si k tomu udělám kafe a během přípravy kávy se zakousnu do snídaně. Pak dlouho píšu, někdy odběhnu, když je potřeba někde pomoci sanitárkám. My je máme moc šikovné. Hodně práce zvládnou. Pak je oběd, musím zase splnit ordinace, podat léky, infuze, antibiotika, dát něco od bolesti. Když zavírám poslední dveře od pokoje, těším se na oběd. Naše jídelna není zrovna špičková, ale je fajn na chvilinku z oddělení odejít. Vždy si říkám, jak vypnu, ale ani u toho jídla nevypnu, myslím, co je všechno třeba, promítám si, jestli jsem třeba na něco nezapomněla. Vracím se na oddělení. Někdy je po obědě klid, někdy není, záleží, jaký je den, jaká je sorta pacientů. Občas zvoní zvonky kvůli naplněné pleně, zvracení, bolesti. Než odejde staniční, což je kolem půl 3, tak ještě uděláme převazy. Někdy jsou to převazy docela náročný a ne po obědě vhodný, ale to k tý práci prostě patří. Hovor sester totiž vede, vždy víte k čemu, k tomu hnědýmu v tý pleně. Jsme na to zvyklé a nerozhodí nás to. Když odejde staniční a nevolaj nám akutní příjem, začne rozvolnění atmosféry. S holkama se smějeme, vtipkujeme a očekáváme první návštěvy. Pomalu si zase připravuju ordinace, za chvíli taky přijde doktor a zase vše obejdeme, odpoledne je tam jen služba, tak když není problém, tak je to v celku rychlý. Blíží se podvečer, rozdám opět všechny ordinace. Sanitárky připravujou večeře, posazujeme pacienty, upravujeme jejich „rozhrabaná“ lůžka…Už se těším domů. Myslím na děti, na to, co musím doma udělat, na to, že musím uvařit, aby rodina měla večeři. Když se blíží půl 6 večer, přichází noční služba, smějeme se, říkáme si zážitky, předáváme si u čaje nebo kávy pacienty. Jakmile padne 18:00, padám. Doslova někdy na pusu…Ale prostě padám domů, zapnu si v autě rádio a je mi dobře. Pomohla jsem lidem, dostala jsem za to od nich pohlazení nebo třeba úsměv…Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Zítra jdu ráno zase do služby.“

Ve výzkumu v diplomové práci od Černé (2020) ze ZSF JCU mimo jiné vyšlo, že by se veřejnost ráda více informovala o profesi sestry. Proto Vás, milé sestry, vyzýváme k zapojení se do tohoto malého projektu. Prosíme Vás o stručný popis všedního dne ve vaší práci, zamyšlení se nad tím, co se změnilo z hlediska ošetřovatelské péče ve 21. století a co dělá naše povolání krásné a jedinečné.

Své postřehy zasílejte na email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Těšíme se na Vaše postřehy,

Prezidium SVVS.